Karel Hynek Mácha - Máj

23. prosince 2007 v 20:23 |  Čtenářský deník
Máj je lyricko-epická báseň o čtyřech zpěvích a dvou intermezzech. Básník jí chtěl, jak sám praví, především oslavit krásu májové přírody. Výpravná část básně má tento obsah: Večer v první májový den, kdy všechno dýchá láskou, sedí na břehu jezera dívka Jarmila a pátrá v dálce, zda se blíží člunem její milenec Vilém. Člun se rychle blíží, dívka padá příchozímu kolem krku, ale poznává, jak se zmílila. Místo milence přichází Vilémův přítel a přináší zprávu, že Vilém bude příštího dne popraven pro zavraždění svého otce, jehož však neznal. Když Viléma v mládí otec vyhodil z domu, dal se Vilém mezi loupežníky a jako "strašný lesů pán" zabil svého otce, svůdce své milenky. Za to má být druhý den popraven. Vilémův druh, který přinesl Jarmile tuto smutnou zprávu, vsedl do člunu a zanechal dívku jejímu osudu. Jarmila se v zoufalství vrhla ze skály do jezera. Vilém je ve vězení, uvědomuje si, že je to jeho poslední noc v životě, a očekává s hrůzou následující den. Je spoutaný na rukou i na nohou. Dumá o věčnosti, o smrti, o posmrtném životě a děsí se toho, "co se nic nazývá". Do těžkých chmurných myšlenek zapadne na okamžik jasným paprskem vzpomínka na milenku a Vilém šeptá: "Ach, ona, ona. Anděl můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal?" Vzpomíná i na své mládí, na celou minulost a zase se před ním otvírá to hrozné "co se nic nazývá". Byl tak zamyšlen do svých myšlenek, že ani nevzpozoroval příchod strážníka, kterého probudil vězňův neklid. Strážník napjatě poslouchá Vilémovu samomluvu a s hrůzou odchází. Celý výjev na něj působil tak, že ho od té doby nikdo neviděl, aby se usmál. Venku se zatím chystají duchové na popravním místě, aby přivítali mezi sebe odsouzenovcu duši. Celá příroda mluví o tom, co mu přichystá na uvítanou. Opuštěná tlupa loupežníků truchlí v lese pro svého pána. "Pán náš zhynul, zhynul, zhynul," naříkají za svým vůdcem jako opuštěné děti za otcem. S ranním sluncem se probouzí radostně celá příroda. Z města vychází průvod vojska s odsouzencem. Za ním zástupy lidu. Když odsouzenec stojí na popravním místě, rozhlíží se naposledy po krásném okolí, pozdravuje matku - rodnou zemi a loučí se s krásnou přírodou. Pak je stať, jeho tělo je lámáno úd po údu a na kůl je vztyčena jeho hlava. Po letech cestoval sám básník tím krásným krajem a jeho kůň se zastavil na místě, kde byl Vilém popraven. Na kole je ještě jeho lebka a hledí příšerně do kraje. Básník se doptal na Vilémův osud, lituje jeho ztraceného života a srdce básníkovo je smutné pro vlastní ztracené mládí. Připadá mu, že je jeho život v mnohém podobný osudu Viléma. I básník byl zklamán životem a v tomto vědomí končí básník báseň povzdechem: "Bez konce láska jest, zklamánať láska má!".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.